Vietšina misí ve Vietcongu 2 se odehrává v městě Hue.Hue (viet. Huế) je město ve středním Vietnamu, hlavní město provincie Thừa Thiên - Huế. Jeho populace přesahuje 300 000 obyvatel. Od počátku 19. století až do konce druhé světové války bylo sídelním městem poslední vietnamské královské dynastie Nguyen (viet. Nguyễn). Z tohoto období pochází množství architektonických a kulturních památek ve městě a jeho okolí. V roce 1993 bylo Hue jako jedna z prvních vietnamských lokalit zařazeno do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Bitva o Hue (30. leden 1968 - 3. březen 1968) byla vojenským střetnutím v období Vietnamské války na hranicích Jižního a Severního Vietnamu. Jednalo se o jedno z prvních střetnutí ofenzívy Tet. Účastnil se jí Vietkong a severovietnamská armáda na straně první a Armáda republiky Vietnam (ARVN) společně s US Army a USMC na straně druhé.

Toto byly fotky z Hue.  

The photos were of the Hue.

Válka ve Vietnamu

Válka ve Vietnamu byl ozbrojený konflikt, který mezi lety 1964 a 1975 probíhal na území Vietnamu (dnes jediného státu) a v příhraničí sousedících zemí (Kambodža a Laos). Jednalo se o pozemní válku na jihu Vietnamu, na severu pak měl konflikt podobu bombardování. Spojené státy americké a některé další země (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny) pomáhaly jižnímu Vietnamu, který bojoval proti svému severnímu, komunistickému sousedovi. Toho podporovaly zase státy východního bloku, rozhodující roli pak měla i partyzánská komunistická organizace známá pod názvem Vietkong (Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu), materiální podporu zajišťovala ale i Čína a Sovětský svaz.

Konflikt poznamenalo hlavně zpolitizování celé záležitosti a silný odpor v řadách americké veřejnosti. Pro zastánce války to byla jen jedna z interpretací napětí mezi východem a západem, odpůrci poukazovali na neřešitelnost celé situace, vysoký počet obětí a extrémní míru násilí jak mezi oběma stranami, tak i na civilistech. Během války také v USA vzrostla popularita různých mírových hnutí, konaly se demonstrace a nakonec převážil odpor k válce. Vláda Spojených států tak nakonec musela své vojáky stáhnout, vítězem se stal Severní Vietnam a došlo k sjednocení země v jeden socialistický stát.

Ve Vietnamu je tento konflikt známý jako americká válka. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně jen poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v letech 1945 a 1946 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády (viz Válka v Indočíně). Proto se často udává i dřívější začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957.

Válka byla vedena se značnou krutostí, při níž trpěli civilisté (masakr v My Lai, ale i povraždění 3 000 osob Vietkongem během dočasné okupace města Hue v únoru 1969) a bylo ničeno životní prostředí: USA použily proti rostlinným porostům defoliant Agent Orange, neboť po odlistění prales přestal partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Agent orange byla směsí dvou pesticidu (2,4-D a 2,4,5-T). Při výrobě jednoho z nich vznikala jako nežádoucí příměs extrémně toxická látka 2,3,7,8-tetrachlorodibenzodioxin (2,3,7,8 TeCDD), která je klasifikována jako karcinogen a způsobuje řadu dalších zdravotních poruch. Proto i po desetiletích obyvatelé Vietnamu, dělníci zaměstnaní při výrobě agent orange a američtí vojáci, kteří s ním přišli do kontaktu trpí řadou vážných chorob a některým se rodí i postižené děti. Použity byly i další chemické látky, např. kyselina dimethylarsinová (agent blue) na zničení úrod rýže.

Vypuknutí války

Situace ve Vietnamu se začala brzy zhoršovat, nastalo nestabilní období střídání vlád, problémy začaly i s partyzány, kteří byli shodou okolností do té doby v útlumu kvůli rozbrojům ve vlastních řadách. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců a jiných odborníků, kteří se bojů s partyzány přímo neúčastnili.

30. července 1964 se malé jihovietnamské komando účastnilo akce, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž pobřeží Severního Vietnamu. Akce proběhla v pohraničních oblastech a na malých ostrovech nedaleko severovietnamského pobřeží. V oblasti (ale údajně stále v mezinárodních vodách) se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox. Ten měl 2. srpna při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu napadnout tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva, pokládající ho za jihovietnamskou loď. Maddox s leteckou podporou prý jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jedinou kulometnou střelou.

Dne 4. srpna Maddox spolu s dalším torpédoborcem Turner C. Joy zhruba dvě hodiny ostřelovaly radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Pravděpodobně šlo pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru. Vietnam jakoukoli vojenskou akci dodnes popírá; podle nedávno odtajněných amerických materiálů byl incident patrně záměrně vymyšlen tehdejším americkým ministrem obrany McNamarou s cílem ospravedlnit vstup do války.

Americký prezident nejprve varoval Hanoj před nevyprovokovanými útoky. Po druhém incidentu schválil jednorázové letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu.

Prvních náletů (5. srpna 1964) se kromě letadel jihovietnamského letectva účastnila i americká letadla ze tří letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu,která prezidenta opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO“. Zatímco se boje v Jižním Vietnamu pomalu stupňovaly, přešlo koncem roku 1964 Ho-Či-Minovou stezkou více než 10 000 vojáků VLA, aby podpořili partyzánské jednotky na jihu.

Konec války (1973-75)

Síla náletů komunisty přinutila poprvé seriózně zasednout k jednacímu stolu. Pařížské jednání je možné považovat za zrazení Jižního Vietnamu ze strany USA. Dohoda mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána 27. ledna 1973 v Paříži. 28. 1. 1973 v 08:00 hodin saigonského času měly ustat bojové operace všech bojujících stran, a USA měly stáhnout zbytek svých vojáků z Vietnamu nejpozději v průběhu následujících 60 dní. To také do 29. března 1973 učinily. V zemi zůstalo pouze několik civilních poradců při správních úřadech a armádě Vietnamské republiky.

Jihovietnamský prezident Thieu označil dohodu za faktickou kapitulaci své země, protože dobře věděl, že komunisti ji budou ignorovat. Komunisti ji ignorovali i přesto, že do Vietnamu byla vyslána mezinárodní mise, která měla na její dodržování dohlížet. Thieu to však musel akceptovat, dohoda by byla platná i bez toho, že by ji nepodepsali představitelé Jižního Vietnamu, země, na jejímž území probíhal v podstatě celý konflikt. Rozdíl by byl jen v tom, že potom by už Jižní Vietnam nemohl očekávat ze strany USA jakoukoliv pomoc. Právě v té době (začátek roku 1972) propukla v USA aféra Watergate a Vietnam se naráz ztratil ze sféry zájmů amerických politických špiček. Nepomohlo ani ubezpečení Nixona, že USA podpoří Jižní Vietnam v případě jakékoliv severovietnamské agrese. Od počátku příměří do konce roku 1974 zahynulo v bojích s komunisty 14 000 vojáků ARVN.

Komunisté, celkem jistí, že USA už nebudou zasahovat do bojů, začátkem roku 1975 začali další ofenzívu. Zprvu opatrně, zkoušejíce reakce Jihovietnamců. Ti byli v té době postiženi nejen nízkou morálkou, ale už i nedostatkem náhradních dílů a munice, kterou je teď už velmi nedostatečně zásobovaly USA. Začátkem února nečekaně padla po týdenních bojích Centrální vysočina. Nebyla žádná šance, že by bylo možné zachránit celou zemi, padlo rozhodnutí bránit jen pobřežní oblasti.

Proudy utečenců z Centrální vysočiny se spolu s ustupujícími vojáky staly lehkým terčem, zatímco se blížily k Tuy Hoa, kam z původních 200 000 dorazila 25. března zhruba třetina. Mezitím jednotky o síle pěti divizí VLA prorazily přes Quang Tri a blížily se k Hue, další jednotky přeťaly cestu č. 1 mezi Hue a Da Nangem, a tak zpečetily osud starého císařského města. To dobyli komunisti 26. března. Zbytek demoralizovaných jednotek ARVN v oblasti se soustředil okolo Da Nangu. Město bylo přeplněné utečenci a vojáky. Na město zaútočili 4 divize VLA. Jejich útoku však předcházela silná dělostřelecká příprava. V městě vypukl chaos a po tom, co ho opustila většina velících důstojníků, už 100 000 vojáků ARVN a domobrany v městě neznamenalo žádnou vojenskou sílu. Město padlo prakticky bez boje 30. března. Jihovietnamci dočasně zastavili komunisty 60 km od Saigonu. 22. dubna po týdenních bojích i táto obranná linie podlehla přesile. Začaly boje o Saigon.